Je Ježíš jediná cesta?

V zemi, kde většina lidí bere náboženství jako přežitek a k církvi má vztah přinejlepším vlažný, zní tohle tvrzení skoro jako provokace. Jediná cesta — to zavání arogancí, netolerancí a starým nárokem církve říkat lidem, jak mají žít. Kdo si vybaví dějiny, ve kterých se ve jménu jediné pravé víry vnucovalo, zabíralo a upalovalo, má k té nedůvěře dobrý důvod. Tahle stránka s tím počítá.

Nebude ten nárok zamlouvat, ani ho útočně mávat nad hlavou. Řekne, co se konkrétně tvrdí, co se netvrdí, a jak to křesťanská tradice vlastně myslí — což je jiné, než jak to obvykle zní. Nemusíte být věřící, abyste to dočetli.

Pár pojmů na úvod

Pro čtenáře bez náboženského pozadí:

• Ježíš z Nazareta byl židovský potulný učitel, který žil v prvním století v římany okupované provincii Judea. Křesťanství navíc tvrdí, že byl zároveň Bohem v lidské podobě. Kolem roku 30 n. l. ho římská správa popravila způsobem, kterému se říká ukřižování.
• Kříž je křesťanská zkratka pro tuhle popravu — veřejné římské zabití Ježíše.
• Vzkříšení je křesťanské tvrzení, že Ježíš byl po popravě o tři dny později spatřen živý několika jmenovitě uvedenými svědky.
• Evangelia jsou čtyři krátké životopisy Ježíšova života — Matouš, Marek, Lukáš a Jan — sepsané jeho následovníky během desetiletí po jeho smrti.
• Pavel byl raný křesťanský vůdce, který napsal zhruba třetinu Nového zákona.

Krátká a upřímná odpověď

Křesťanství říká ano — ale míní to jinak, než jak ten nárok zní ve veřejném povědomí. Netvrdí, že lidé v jiných tradicích jsou hloupí. Netvrdí, že jinde není nic pravdivého. A netvrdí ani, že se dovnitř dostane jen ten, kdo má správnou církevní legitimaci. Tvrdí něco konkrétnějšího: že to, co udělal Ježíš, je jediná cesta, jak se člověk a Bůh můžou znovu dát dohromady — a že je to tvrzení o faktu, ne podmínka členství v nějakém klubu.

Odkud ten nárok pochází

Než přijde argument, střízlivý bod: tohle si nevymysleli teologové o staletí později. Je to to, co podle evangelií řekl sám Ježíš.

Podle Janova evangelia říká jednomu ze svých přátel — Tomášovi, kterému později přischla přezdívka pochybovač —: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." To je ta nejostřejší podoba nároku v jediné větě. Není to jedna z dobrých cest, je to ta cesta. Podle jiného textu to jeden z prvních křesťanů, Petr, řekl před oficiálním shromážděním stejně napřímo: "v nikom jiném není spásy." Tuhle pozici zastávali první křesťané od začátku, v prostředí mnohem pestřejším, než je to naše. Křesťanství do toho nároku tedy nespadlo omylem — je na něm postavené.

Co ten nárok není

Tři rozšířené karikatury, které křesťanství takhle netvrdí.

Není to: křesťané mají pravdu a všichni ostatní se úplně mýlí. Křesťanská tradice historicky uznávala mnoho pravdivého i jinde — řeckou filozofii četla jako přípravu, židovský zápas s Bohem respektovala. Sám Pavel v řeči v Athénách souhlasně cituje pohanské básníky. Tvrzení, že Ježíš je cesta, není tvrzení, že jinde není nic pravdy.

Není to: spaseni jsou jen křesťané, všichni ostatní jdou do pekla. To je populární karikatura, ne celý obsah tradice. Co Bible a křesťanská teologie skutečně říkají o lidech, kteří o Ježíši nikdy neslyšeli — nebo ho poznali jen v pokřivené podobě —, je jemnější a v Novém zákoně to není vyřešené jednou větou. Pavel třeba v dopise křesťanům v Římě píše, že lidé, kteří psaný zákon neznají, "jsou sami sobě zákonem," a že je Bůh soudí podle toho, co skutečně měli. Křesťané na to během staletí odpovídali různě — někteří úžeji, jiní šířeji. Není to jeden hotový diagram, je to dlouhý spor.

Není to: křesťanství je správné náboženství, protože je to naše náboženství. To je kulturní pozice, ne křesťanská — a v české kultuře k tomu navíc nikdo nemá důvod, křesťanství tu dávno není samozřejmostí. Křesťanství svůj nárok nezakládá na tom, že bylo evropským standardem. Zakládá ho na jedné konkrétní osobě a jedné konkrétní události.

Co ten nárok skutečně je

Křesťanské tvrzení není ani tak náboženské jako historické a osobní. Jde zhruba takhle: má-li křesťanství pravdu, pak Ježíš není jeden zakladatel náboženství mezi mnoha. Je to Bůh, který se ukázal v lidské podobě. Jestli to platí, pak je otázka "je Ježíš jediná cesta?" totéž co "je Bůh jediná cesta k Bohu?" — a na tu je jen jedna smysluplná odpověď.

Jinak řečeno: nárok není, že určité náboženství je to pravé. Nárok je, že Bůh sám, v jeden konkrétní den v prvním století, něco udělal — a že právě tohle je cesta, kterou se propast mezi člověkem a Bohem zaceluje. To mění i tón. Kdyby křesťanské tvrzení znělo "naše náboženství je to pravé," byla by arogance na místě. Ale ono zní spíš: "stalo se něco, co všechno lidské hledání Boha předešlo — Bůh přišel sám." To je blíž pokoření než triumfu: ne "podařilo se nám ho najít," ale "nepodařilo se nám nic; on se vydal sám."

Co si musíme poctivě přiznat

Tady je potřeba říct nahlas věc, která z téhle debaty často vypadne. Nárok na jedinou cestu není neškodný. V dějinách vedl opakovaně k násilí — proti židům, proti jinověrcům, proti komukoli, kdo se nechtěl přidat. Dělo se to často ve jménu Ježíše, ale proti tomu, co Ježíš skutečně učil. Kdo ten nárok dnes opakuje, musí tuhle historii nést — ne obhajovat, ale přiznat jako zátěž. Co v pořádku není: vyvozovat z toho, že Ježíš je cesta, právo jeho stoupenců druhé podrobovat nebo nutit. To Ježíš nikde neučil — spojení křesťanství a moci je politický příběh, ne důsledek toho teologického tvrzení. Ty dvě věci je důležité oddělit.

Když ten nárok i tak zůstává tvrdý

I když tohle všechno připustíte, mnoha lidem zůstane nepohodlí: co s těmi, kdo vyrostli v jiné tradici a nikdy neměli skutečný kontakt s Ježíšem? Co s dobrými lidmi jiného vyznání? To jsou vážné otázky. Křesťanská tradice na ně nikdy neodpověděla jednou větou. Výslovně tvrdí tohle:

• Bůh je spravedlivý. Soudí lidi podle toho, co měli, ne podle toho, co neměli.
• Bůh není omezený. Chce-li dosáhnout na někoho, kdo o Ježíši neslyšel, může to udělat způsoby, které my neznáme.
• Cesta, kterou známe, je Ježíš. To je jediné, k čemu se křesťanství zavázalo.

Tahle pozice je jiná než obě populární karikatury — než "všechna náboženství jsou stejná" i než "spaseni jsou jen členové té naší církve." Je to střízlivý střed té tradice.

Co s tím můžete udělat

Jestli vám ten nárok vadí, vyplatí se oddělit jednu otázku od druhé.

Vadí vám, protože zní neuctivě k jiným tradicím? Pak možná pomůže opatrně si přečíst, co Ježíš vlastně učil. Nenajdete tam nic, co by druhými lidmi či tradicemi pohrdalo. Najdete konkrétní tvrzení o něm samotném.

Vadí vám, protože nevěříte, že vůbec může být jen jedna cesta? Pak otázka ve skutečnosti nezní "je Ježíš ta cesta?", ale "existuje o Bohu vůbec nějaká pravda, která platí nezávisle na tom, co bych si přál?" Na tu křesťanství odpovídá napřímo — říká ano a svůj doklad opírá o konkrétní událost.

Vadí vám, protože ho vyslovili lidé, kteří vám ublížili? Pak je klíčové to oddělení výše. To, co tvrdí Ježíš, není totéž co to, co s tím tvrzením udělali oni.

A co teď?

Jestli jste tohle přečetli a chcete si o tom promluvit — bez nátlaku a bez toho, aby vám někdo servíroval hotovou odpověď — dá se to. Náš chat je zdarma, soukromý a ve vaší řeči. Můžete klást všechny námitky, které máte. Začínáte vy; ukončíte ho, kdy chcete.

Odkud to v Bibli pochází

• Jan 14,6 — "Já jsem ta cesta, pravda i život"
• Skutky 4,12 — "v nikom jiném není spásy"
• Jan 3,16–17 — patrně nejznámější formulace o poslání Ježíše
• 1. Timoteovi 2,3–6 — "jeden je Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi"
• Římanům 2,14–16 — co se říká o lidech, kteří psaný zákon nemají
• Jan 10,14–16 — "mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince"