Smím se zlobit na Boha?

Tuhle otázku málokdo píše v klidu. Obvykle je za ní ztráta, křivda nebo dlouhé období, kdy se všechno sype — a spolu s bolestí přišel hněv, který nemá kam jít. A často ještě druhá vrstva: pocit, že se na Boha zlobit nemá, že je to samo o sobě špatné. Jestli jste sem přišli odtud, tahle stránka to bere vážně.

Nemusíte být věřící, abyste to dočetli. Berte to jako popis toho, co o zlosti vůči Bohu říká jedna konkrétní tradice — křesťanství — obyčejnou řečí. Možná vás překvapí, jak málo ji zakazuje.

Pár pojmů na úvod

Pro čtenáře bez náboženského pozadí:

• Ježíš z Nazareta byl židovský potulný učitel, který žil v prvním století v římany okupované provincii Judea. Kolem roku 30 n. l. ho římská správa popravila způsobem, kterému se říká ukřižování.
• Žalmy jsou dlouhá sbírka 150 modliteb a básní ve Starém zákoně — starší, židovské části Bible.
• Kříž je křesťanská zkratka pro Ježíšovu popravu.

Krátká a upřímná odpověď

Křesťanská tradice zlost vůči Bohu nezakazuje. Ba co víc — texty, které jsou v ní považovány za posvátné, jsou téhle zlosti plné, a nikdo ji z nich nevyškrtl. Zlobit se nahlas se v té tradici považuje spíš za formu vztahu než za jeho zradu.

Modlitby v Bibli se zlobí nahlas

Kdo čeká, že posvátné texty budou samá zbožná pokora, bývá překvapený. Zhruba třetina žalmů — modliteb a básní ve starší části Bible — jsou takzvané nářky: přímé, často drsné stížnosti adresované Bohu. Jeden z nich začíná otázkou "Bože můj, proč jsi mě opustil?" Jiný se ptá "jak dlouho na mě budeš zapomínat? Navěky?"

Podstatné je, že tyhle věty v Bibli zůstaly. Nebyly vyhlazené ani změkčené. Křesťanská tradice z toho dlouhodobě čte, že poctivá stížnost — i hněvivá — je součástí toho rozhovoru, ne jeho porušením.

Zlost mířená k Bohu není totéž co odchod od něj

Stojí za to rozlišit dvě věci. Jedna je otočit se k Bohu zády a odejít. Druhá je otočit se k němu čelem a křičet. To druhé je pořád vztah — dokonce dost silný na to, aby stálo za to křičet. Lhostejnost mlčí; zlost ještě mluví.

Jeden ze starozákonních příběhů vypráví o muži, který se celou noc doslova pere s Bohem a odchází kulhavý, ale se změněným jménem a s požehnáním. Křesťanská tradice ten příběh dlouhodobě čte jako obraz toho, že zápas s Bohem — ne útěk od něj — může být místem, kde se něco zásadního zlomí správným směrem.

Sám Ježíš to podle textů udělal

Nejsilnější doklad je v tom, že tuhle větu neříká v Bibli jen zoufalý člověk. Podle dvou evangelijních vyprávění ji při své popravě zvolal sám Ježíš: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Je to citace té staré modlitby nářku. Ať už to přijmete jakkoli, je těžké tvrdit, že zvolat tohle je nevěra, když to podle těch textů zvolala postava, kolem které celé křesťanství stojí.

A co teď?

Jestli máte na Boha vztek kvůli něčemu konkrétnímu — a nechcete to obalovat do zbožných slov — dá se o tom mluvit přesně tak, jak to cítíte. Náš chat je zdarma, soukromý a ve vaší řeči. Začínáte vy; ukončíte ho, kdy chcete.

Odkud to v Bibli pochází

• Žalm 22,1–2 — "Bože můj, proč jsi mě opustil?"
• Žalm 13,1–2 — "jak dlouho na mě budeš zapomínat?"
• Pláč 3,1–9 — dlouhá, syrová stížnost v posvátném textu
• Abakuk 1,2–4 — prorok obviňuje Boha z nečinnosti
• Marek 15,34 — Ježíš na kříži cituje tu starou modlitbu nářku
• Genesis 32,24–30 — muž, který celou noc zápasí s Bohem